Od 11. 4. 2018 dochází k reorganizaci
Stránky se právě aktualizují



Vážím si všech našich čtenářů, zákazníků, pozorovatelů a proto bych jim rád poděkoval za přízeň a jako jistý druh bonusu nabídl i popsání chyb, jichž jsme se dopustili a ve svém důsledku nás zavedly k "reorganizaci".
S úctou, Jiří Štágl Stromyvzime.png, 260kB

Následující řádky mohou obsahovat text nevhodný pro děti a mladistvé!

Omámení mocí

Náš život tekl jako klidná řeka. Věděli jsme, kam míříme. K budoucnosti s krásným domem v nádherném prostředí. K budoucnosti, kde budeme odměněni za naše dobré skutky. Ke šťastnému stáří s milovaným životním partnerem. K životu bohatému na všechny vůně a chutě ovocných stromů a keřů. Ke klidné a spravedlivé smrti pro poctivé lidi. Ve složce historie jsem se snažil stručně popsat, jak se nám v uplynulém roce dařilo. Většina těchto poznámek by se dala shrnout do známého úsloví, že píle přináší ovoce. Dobrá píle = dobré ovoce. Také se říká, že člověk míní, pánbůh mění.
U nás se změnilo snad úplně vše. Řeka vyprahla. Budoucnost zmizela. Ve zlé skutky se proměňuje naše chování. Milovanému bodáme dýky do zad. Bohatství rozpouštíme vniveč. Smrt se stává prostředkem.

Asi to není nic platné, ale ze srdce si přeji, aby Vás tyto bolesti nepotkaly.

Leden 2018. Vize a krize

Nástup krize? Kde se berou krize? Odkaz na řeckou etymologii říká, že je to moment poměřování dvou různých variant. Dokud jsme měli cíl, obrazně řečeno žili v chudobě, protože byli peníze potřeba na postavení domu, oplocení sadů atd. nebylo poměřování dvou různých variant dost možné. Každému z nás bylo jasné, že miska pomyslných vah rozhodování ukazuje na cíl, investice do vzniku ekofarmy. Krize tak mohla nastoupit až v momentě, kdy jsme byli postaveni před koncepty našeho dalšího směřování. Mám za to, že jakémukoli jednání předchází ideové uchopení. Ostatně i velké války byly často zapříčiněny nějakými ideami, nejstrašnější válka na našem území byla v podstatě jen o detailech idejí křesťanského vidění světa. Jako se mohou mezi sebou hádat, mučit a zabíjet křesťané ve jménu svých idejí, stejně tak se v našem světě rodinné ekofarmy rozvinul rozkol ve vidění světa. Když krize evidentně ohlašovala svůj příchod, prosil jsem ženu, abychom to zastavili, abychom využili třetích stran, ať institucionálních nebo společných rodinných přátel. Aby tragédie, které potkávají nejenom lidi, ale i celé národy nezačala ovlivňovat naše osudy.
Krize, tedy poměřování dvou různých variant se cizímu pohledu často může jevit jako malicherné. My také příliš nerozumíme krveprolití na Blízkém východě, když jedna větev muslimů vyvražďuje jinou větev muslimů. Jenže rádi se zabýváme příčinami krizí, snad také proto, abychom se z nich poučili a tyto chyby nedělali. I náš rozkol se může jevit jako malicherný a snadno řešitelný. Navíc tragédie jedné rodiny, není tragédií nějaké země či národa. Jenže tato tragédie se nás dotkla tak osobně, že pak v subjektivním vnímání se může srovnávat s jinými tragédiemi. Ostatně klasické tragédie řeckých dramat, stejně jako relativně nedávné Shakespearovi, často popisují příběh jednoho muže, jedné rodiny.
Pro někoho je malicherné, zda lépe popisují vztah k Bohu husité nebo adamité. Jedni, ale byli poraženi. Pro někoho může být malicherné, zda zasadit prosadit na farmě více brambor nebo stromů. Rozpor však může být fatální. Skoro by si člověk rád ulevil “blbci jedni, dobře jim tak, když se hádají kvůli takovým hloupostem”.

Náš základní rozkol byl o dalším směřování. Cíl byl dosažen, stromy zasazeny, sady oploceny, dům postaven. Co dál?

Kvíz: Sdetmi.jpg, 57kB Správná odpověď je za třetí. Najít kompromis. Dvacet let jsme žili v klidu a míru, protože jsme měli shodu na cíli. Manželský slib jsme si věnovali nejenom před státním úředníkem, ale také v pečlivě připraveném rituálu v přírodě za přítomnosti Mládeže Českého červeného kříže, jako jistého chóru k dodatku manželského slibu. Nejsem doma a tak nemohu fotky pěkný slib přiložit. Stálo v něm mimo jiné, že jsme si vědomi, že mohou přijít těžké chvíle, ale že jsme odhodláni, až přijdou je řešit. Abych podtrhl tento obecný závazek, vepsal jsem tam jednoduchou větu, že neulehneme ke spánku, aniž bychom nedospěli k vzájemnému odpuštění. Rozumět se tomu dá tak, že jsme si slíbili, že se nerozejdeme každý ke svým představám o řešení neshod, dokud si to nevykomunikujeme a nestvrdíme dotekem. Dvacet let jsme žili v klidu, míru a prosperitě asi jako první republika za T. G. Masaryka. Tak, jako všechny války i ta naše začala tím, že jsme si banální úkol na nalezení shody nedokázali stanovit. Nestanovili jsme si, že musíme najít shodu. Přesněji, jedna strana přešla bez varování do útoku. Asi jako když Hitler napadl Čechy, také on měl záminku a propagandu, že musí bránit své lidi a své hodnoty také. Jedna strana vyhlásila totální válku na život a na smrt. Není to moc nadsazené. Mohutnému útoku u národů brání mezinárodní dohody, útokům mezi lidmi brání dohody uvnitř kmene. Přesto se války objevují.

Zpět k rébusu. Obě strany mají své argumenty, proč jít touto cestou. Oběma stranám chybí Bůh nad nimi, aby věděli, že ať ve skrytu plánují cokoli, Bůh to vidí a bude soudit. Před Bohem se nic nezatají. Ještě před pár generacemi, žila většina lidí s tímto “policajtem” na každém kroku. Pak Emanuel Kant lidem vysvětlil, že nad námi je modré nebe a uvnitř musíme živit svoji vlastní zodpovědnost. Co je praktičtější? Jednoduchý model, že Bůh vše vidí, nebo svoboda jedince spočívající na kultivaci jako morálního profilu? A jaké to je, žít s člověkem, který má praktické dovednosti zasadit strom a postavit dům nebo žít s člověkem, který se vás bude ptát po smyslu toho všeho a dopadu vašeho chování? Řekové hledali přiměřenost, dopoledne sázet stromy, odpoledne pobýt s filozofy a večer se oddat božskému snění. Ještě jedna otázka. Máme chtít antický řecký model nebo se raději přidáme k mainstreamu 21. století?
Co rodina, jednotlivec, to specifická volba. Od akcí “zpět do lesů” po politické “koblihu do každé rodiny”.

Únor 2018. Kvalita a kvantita.

Má vize sadu byla o permakulturní kvalitě, trvale udržitelném žití, prostoru pro poctivou práci a kvalitní žití i v rámci širšího rodinného kruhu. Blíží se naše dvacáté výročí svatby a u nás doma se střídá ticho před bouří a také vichr před vichřicí. Kvalita produktů je vytěsňována kvantitou. Náš vztah prochází proměnou. V uplynulých letech jsme se často drželi za ruce. Manželka byla v soukromí Kačenka, na veřejnosti moje paní. Vždy jsme našli schodu v prioritách, nějak podvědomě jsme se shodovali na tom, co si můžeme dovolit a co musíme plnit.
Postupně jsme se od počáteční společné práce stále více specializovali. Kvantita naší práce vzrůstala. Manželka mi pomalu přestávala pomáhat chystat dřevo a já jsem čím dál více upouštěl od včelařství. Preferoval jsem fyzicky náročné práce, manželka se stále více skláněla k zemi, aby vydolovala zeleninu. Včely, zelenina, drůbež se stávaly doménou manželky. Péče o sad, dřevo, úřední povinnosti byly v mé gesci. Mezi naše činnosti se jako ticho před bouří začal nenápadně vkrádat smutek. Z našich rozhovorů se vytrácela starostlivost a zájem jeden o druhého. Provozní věci se stávaly našim jediným tématem. Ještě v létě jsme si psali emailem, že nám záleží jednomu na druhém. Na podzim již jen krátké SMS, že žijeme. V únoru již píši jen sám sobě do poznámkového bloku, pane Bože zachraň nás.

Toužím po komunikaci se svojí ženou. Cítím, že si toho musíme hodně vysvětlit. Špatně spím, zkouším meditaci, porno. Víc než meditaci aplikuji porno. Nemohu spát a tak se po večerech dívám na porno, jako na pohádku pro dospělé, kde všichni dopředu víme, jak to dopadne. Je to jednoduchý recept: cíl, píle, úspěch. A zítra znova, jen v nepatrně pozměněných kulisách: cíl, píle, úspěch.
S meditací je to těžší, pamatuji si na zajímavé meditace z dob mládí, ale nyní mi trochu brání poznání, že je to jen jiná forma iluze. Někdy se říká, že nezměníš svět, že změnit můžeš jen sám sebe. Mnoho nauk radí, že jediné, co můžeš ovlivnit je sebe sama. Jenže, to je spíš psychohygienická pomůcka než faktický stav věci. Kolo, kniha, postel na spaní nespadly z nebe, nebyly výsledkem hluboké meditace, nýbrž lidské práce. Nebyly výsledkem meditujícího, který nechtěl měnit svět, ale toho, kdo svět měnil. A o složitějších věcech to platí ještě víc. Demokracie, stejně jako boj vlastenců za vznik Československa je výsledkem velké odvahy, píle a pracovitosti ve vnějším světě. Celý náš svět je výsledkem toho, že měníme svět kolem nás. Mroukající kočka by byla dokonalým příkladem hluboké meditace ideálního mnicha, je jí naprosto jasné, že nezmění svět a že ho musí brát, takový jaký je.

Zažívám existencionální depresi. Pomáhá mi nějaká jednoduchá fyzická práce v sadu, naprosto mě tíží úřední povinnosti spojené s firmou. Jsem rád, že mohu chodit do práce, těším se na setkání metodiků pro nadané děti. Doma mám však velkou obavu z toho co přijde. S nevolí pozoruji, jak se naše provozní místnost zaplavuje plísní z nezaklizené zeleniny (která se k mému nepochopení může ještě hodit), kotelna tunami cukru. To není žert. Kvantita převládla nad kvalitou. Kilo cukru koupíte v akci za 10 Kč, to stejné množství medu prodáte za 180 Kč. Když jsem včelařil já, měli jsme malý výnos medu. Včelstev bylo pět a byl to jen doplněk pro opylení sadu. V roce 2017 je to již zajímavý byznys. Nemám slovo byznys za nemravné, jenže se neshoduje s mým cílem a proto tak usiluji o komunikaci s manželkou. Vím, že jestli chceme přežít, musíme najít nějaký kompromis. Místo kompromisů však dělám jeden ústupek za druhým, přestávám mluvit do včel, přestávám mluvit do toho, co dělá můj zaměstnanec v sadu, přestávám mluvit … a to jsem věděl a cítil, že si musíme zejména promluvit. Stávám se cizincem ve vlastním domě. Moje paní to řeší zintenzivněním návštěv. Návštěv, které již za chvíli neopustí náš dům a stanou se jeho součástí. Návštěv, které nakonec budou spát v mé posteli a místo mě vlastnit klíče od domu. S_detmi.jpg, 104kB

Březen 2018. Peníze nebo život

Začátkem března jsem učinil ještě jeden pokus, o kterém jsem se dříve nechtěl zmiňovat, ale tím jak nyní zpětně hledám nápravu věcí obecných, jej uvedu. Začal jsem hledat řešení krize také ve své duši a duchovních cestách. Navštívil jsem víkendový kurz Maitri. Žádal jsem o sílu pro sebe dělat dobré věci a v šamanském rituálu Potní chýše jsem žádal o ochranu pro svou ženu, děti a rodinu.
V návaznosti na kvalitu a kvantitu se mi ještě vybavují slova Komenského ze zhudebněné Via Lucis, kde káže, abychom hleděli na kvalitu života a jeho kvantitu přenechali vyšší moci. Není to první apel moudrých na to, abychom si více než kvantity hleděli kvality. Kvalita našeho vztahu se propadala k bodu mrazu a já hledal poslední zbytky způsobů, jak se vrátit k laskavostem a kvalitnímu smyslu života. Návštěvy ke zkušené rodinné terapeutce nepomohly. Za jednu z dalších cest nápravy jsem považoval kvalitní přátele. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.
Je mnoho lidí, kteří se chytají šancí, jak si hrát s osudy druhých lidí. Freudův žák Alfréd Adler popsal, jak vedle mocných sexuálních pohnutek, je v lidech rovněž ohromná touha po moci. Moc je opakem bezmoci, je to ohromným afrodiziakem. Ne každému je dáno ji plně rozvinout. Touha po moci však dřímá v každém bezdomovci stejně jako v kamarádech a kamarádkách, kteří si pod rouškou pomoci uvolňují svoji touhu po moci. Tedy moc měnit dějiny, alespoň svého vlastního časoprostoru. Meditace naopak moc rozpouští, zbavuje touhy měnit a spíše vede k příjímání světa takového, jaký je. Pro mě to je jednoduché, jde o nacházení přiměřenosti mezi touhou vládnout a přijímat svět takový jaký je. Dnes ze soudních spisů bohužel vím, že mnozí "kamarádi" v této době radili mé ženě, aniž by krotili svoji touhu měnit a ovlivňovat cizí osudy, k rychlým razantním akcím, které by mohli co nejdříve vidět. Řeknete pár slov a změníte věci a osudy ve svém okolí. Špatní rádcové, dobří baviči. Pro někoho je to opojnější než kvalitní sex. Ochrana před nakažlivými nemocemi, je v tomto ohledu mnohem těžší.

Do našeho osudu zasáhly tři typy kamarádů: Do našeho osudu se vkradla zoufalost. Když jsem vyčerpal všechny možnosti, jak mluvit se svojí paní, se svoji milovanou a drahou ženou, nabídl jsem poslední dar, svůj život. Nabídl jsem, že odejdu z tohoto života, abych uchránil toto místo před budoucími těžkostmi. Jako jsem měl vizi sadu, tak jsem rovněž měl předtuchu těžkostí, které nás postihnou, když se nevrátíme ke spolupráci. Nešlo o psychické gesto, neboť bylo spíše spojeno s filozofickým nazíráním na svět než z psychickými pohnutkami. Nabídl jsem a manželka mi přinesla léky vhodné na tuto cestu. Na chvíli jsme opět našli společnou řeč. Bohužel jen na chvíli. Měl jsem pár podmínek, nechtěl jsem to udělat hned, ale až se připravím, až vyřídím věci, které považuji za nutné, dodělám školní rok, užiji si prázdniny a prožiji aspoň chvíli tolik žádaný stav manželské pohody (procházky, dlouhé milování, dovolenou, posezení u vína). První její reakce byla veselá, že třeba by se jí to zalíbilo a mohli bychom u toho zůstat. S některými věcmi se těžko koketuje. Považoval jsem to za slib, mnoho slibů jsem v životě nedal, vlastně snad jen ten manželský, vojenský slib v 18 letech jsem nedělal vědomě a neprožíval jsem jej (byl to jen vynucený druh hry) a když pak o 1 roku později chtěli po mě jako studentu politické akademie slib komunistické straně, tak jsem jej veřejně odmítl dát (nevymlouval jsem se a nehrál žádné hry), řekl jsem to přede všemi nahlas. VŠ jsem musel samozřejmě okamžitě opustit. Nedal bych slib, který není slibem. Manželka však po dvou dnech dostala strach, a co když to neudělám, co když ji oklamu a život si nevezmu, co když ji zneužiji a budeme si hrát na pohodový rodinný život. Přišla s podmínkou, že na ni musím, teď hned převést veškerý svůj podnikatelský majetek. Přišla dokonce s absurdní podmínkou, že se k tomu musím písemně zavázat abych to nemohl moc oddalovat. Naše komunikace se zadrhla. Z mého pohledu jsem nabídl vše co se dalo, jakmile si vezmu život, vše by automaticky zůstávalo jí. Život je zajímavý a když máte svých pár posledních dnů, dává to stoický pocit klidu a jistoty, že řídíte svůj osud. Moje nabídka zněla do roka její požadavek nechci tak dlouho čekat.

Zahnaný ženou, kterou jsem věrně miloval, které jsem, jak dnes vím, předal až příliš moc moci nad mým životem a nad našim společným snem, píši následující řádky, jako jistý druh mementa. Člověk nikdy neví, co jej čeká druhého dne. Děti jsem připravoval, jak řešit všechny možné scénáře života: jak se dostat z lesa když zabloudí, co dělat, kdyby k nám vtrhl velmi zlý člověk, jak odolat pokušení drog, jak podnikat, jak budovat dobré vztahy, ale na jedno téma jsem je nepřipravil, jak ve zdraví přežít rozchod jejich rodičů. Tohle téma mě totiž nikdy nenapadlo. A pokud bych ho připustil, tak jsem měl za to, že jsme natolik kultivovaní, abychom vlastním dětem neublížili, abychom jim sdělili realitu života, kde děti nemusí přebírat vinu dospělých. Jenže z čista jasna jsem byl vyhnán od své rodiny, ze snu, který jsem budoval. Prožívám nejnáročnější dny svého života. Co platilo dvacet let, již neplatí. Ze snu, který jsem měl, mě cizí moc vyhnala. Možná bych si následující řádky mohl nechat pro sebe. Možná bych měl zmizet z tohoto světa. Taky mám volbu, ještě chvíli pokračovat v předávání zkušeností s budováním rodinné ekofarmy na zelené louce. Je to i druh zodpovědnosti, připojit k vesměs pozitivním, radostným a podnětným řádkům i jejich druhou či finální tvář. Kde možná již nejde o vize, o sny, o děti, o rodinu, ale jen pouze o moc bez zodpovědnosti.

Duben 2018. Moc a nemoc.

E. F. Smidak volá po nápravě společnosti tím, že si uvědomíme dva principy. Za prvé, že po každé akci následuje reakce a za druhé, že je žádoucí, aby moc byla v rovnováze s odpovědností. Já jsem na akce manželky v tomto měsíci reagoval tak, že jsem ji nakonec udal na oddělení kriminální Policie ČR. Byl to hrozný a zoufalý čin. Den, kdy jsem to udělal, jsem se cítil snad nejhůře v mém životě. Kdo nečetl v záložce historie, vznik naší rodinné ekofarmy, tak jenom zmiňuji, že na naší cestě se nám vyskytl v podstatě jeden nepříjemný soused. Udával nás na všechny možné instituce, od Svazu myslivců, přes stavební úřady až po Evropské fondy. Psal mi, smyšlené věci o mé ženě a do našich zaměstnání psal nepěkné věci, aby nás poškodil. Otrávené potkany nám házel přes plot, strašil naše děti a vůbec dělal mnoho dalších nepříjemných činností. Tyto odstavce nejsou jenom o hezkých věcech, ale i o nízkých motivech z reality všedního dne. Někdy jsem si říkal: Ať ho zloba sežere, darebáka jednoho. Moje žena zkoušela čarodějné techniky, aby soused zmizel z našeho světa, ale byť starý, stále žije. Přesto jsem vždy tvrdil, že bych jej nikdy nežaloval (třeba, že si neoprávněně posunul plot a užívá kus našeho pozemku), že bych se nesnížil k takovému jednání, které lze rovněž označit slovem udání. Některé sousedy si prostě nevybíráme a dá se to přežít, zejména když naše plocha je veliká a sousedů mnoho, tak vedle jednoho zlobra se prostě dá žít.
Jenže svoji manželku jsem udal. Asi měsíc a půl mi trvalo, než jsem se k tomuto činu odhodlal. Proč nás soused stále udával, proč nás pomlouval? Myslím si, že jsem se ho dotkl, když jsem zmínil místní historii, kdy někteří místní lidé vzali odsunutým Němcům, jak se říká, i postel s peřinou. Jeho důvod vzteku, tak lze pochopit, protože jsem mu znejistil legitimitu jeho bytí na tomto území. Reciproční udávání mi přišlo nedůstojné naší rodiny a nikdy jsem se jím ani náznakem nezabýval.
Svoji manželku jsem však udal. Svoji milovanou manželku. Mám za to, že jsem vyčerpal všechny možnosti řešení naší krize. Každá reálná akce vyvolává reálné reakce. Usilovně jsem hledal všechny možné cesty, jak naši krizi řešit.
Usilovně jsem mluvil s jejími známými a hledal někoho, kdo by ji připomněl v duchu Smidakova principu, že "nikdo by neměl mít více moci než odpovědnosti". Viděl jsem, že její zodpovědnost na ekofarmě se zúžila na zodpovědnost ke včelám, slepicím a zahrádce u domu. Jenže ekofarmu jsme tvořili zejména my, muž a žena a dvě děti. Zodpovědností na ekofarmě je prostě hodně. Je to zodpovědnost vůči úřadům, zákazníkům, krajině, stromům a jak jsem věřil i zodpovědnost vůči naší budoucnosti a v neposlední řadě zodpovědnost také k našim občanským povoláním. Když mě vyhnala z domu tím, že zneužila institut ochrany před domácím násilím, její zodpovědnost se nerozšířila ke všemu, co je potřeba spravovat. Dokonce nepřebrala ani zodpovědnost vůči blahu vlastních dětí. Rozdělila je na dobrého a zlého, na toho kdo se baví s otcem a toho kdo přijme jejího nového přítele a demonstrativně se zřekne otce. Finanční ztráta (nekomunikací s úřady) již nyní dosahují statisíce. Prosil jsem, jejího přítele, prosil jsem také muže, kterého si ubytovala v domě, aby ji nepodněcovaly v dalších a dalších akcích ničících naší rodinu. Nic naplat, šlo to až tak daleko, že nechala svého přítele, aby bil našeho syna za svědectví u soudu, ale to předbíhám. V dubnu to začalo tím, že jednoho rána, když přišla z práce a já právě odjížděl se synem k lékaři, zavolala policii a nahlásila domácí násilí. Nevěřil jsem svým očím, několik dní jsem si myslel, že to je jenom expresivní forma demonstrace moci a vlastní psychohygieny.

Realita

Dokončil jsem "mužské činnosti". Všechny pozemky osázeny stromy, poslední zbytky starého plotu opraveny a jako symbol završení založení rodinné ekofarmy jsem 11. 4. 2018 nechal nainstalovat automatickou bránu ke vjezdu do sadu. Základy jsem vykopal, elektriku přivedl, základní beton pomohl vylít... ale bránu jsem již neotevřel. Když jsem se měl vrátit z práce, brána byla pro mě zavřena. Její klíče měla manželka a její kumpáni. Zatímco já jsem hledal pomoc u dobrých společných přátel a odborníků na rodinné vztahy (manželskou poradnu), manželka se scházela s právníky.

Květen 2018. Moc a odpovědnost.

Odejít