SOUKROMÉ PEDAGOGICKÉ PORADENSTVÍ


Matej studuje.jpg, 101kB

Mgr. Bc. Jiří Štágl profesionálně řeší:


Poskytované služby:

Matejfelah.jpg, 38kB

Něco o "našich" dětech

Již při zakládání sadu jsme pamatovali i na naše dva kluky. Zdá se nám, že mnoho současných dětí a zejména mladistvých nemá příležitost pracovat. Dříve se děti dívaly, jak jejich táta a máma zvládají příval každodenních povinností. Viděly, jak se táta lopotí a s jakou silou (viděno dětským pohledem) ovládá koně, nástroje a podobně. Dnes bohužel často běžné dítě nevidí svého tátu v práci, ale až po práci, již unaveného, žádajícího klid a oddych od povinností. To má své důsledky. Pokud dítě pravidelně vidí svého rodiče již jen po práci, tedy jakoby lenošícího, vrývá se mu tento model do hlavy. Zjednodušený model lenošení a konzumu. Na děti také doléhá problém současné doby: nuda. Zatímco dříve byl pro masu lidí tento pojem téměř neznámý, dnes je spoluviníkem mnoha nešvarů. Mnohé naše děti se prostě nudí. Mávnutím ruky dospělého problém nezmizí. Dětem je místo skutečné práce nabízena imitace.
Běžnému dítěti je nabídnuto, ať si uklidí pokoj nebo ať se učí do školy či jde na kroužek. Dřívější děti pásly husy, pak kozy, krávy, nosily dříví, pomáhaly rodičům a když bylo hůře, šly do služby nádeničit nebo, v době industrializace, šly fárat do dolů. Nebyla to lehká doba. Ale dítě se mohlo cítit potřebněji, protože svou prací přispívalo ke společnému dílu nebo nosilo domů výslužku či peníze. O dnešní dítě je dokonale postaráno. Již dorostlé, silnější, rychlejší, chytřejší než rodič je stále v péči rodičů a zákonů.
Jsme vděční za to, že naše děti žijí v klidu a míru, jsou syté, dobře oblečené, že mohou chodit do školy a celkově využívat výhod dnešní doby. Přejeme jim, aby za vymoženosti moderní doby nezaplatily ztrátou odvahy poctivě si bojovat o svůj každodenní "chléb". Doufáme, že naše představa sadu jako vhodné rodinné hodnoty jim pomůže vidět realitu života, chápat příčiny a následky a v neposlední míře také je naučí trpělivosti a pokoře.

Něco o "vašich" dětech

Matej seka.JPG, 86kB Stává se, že o našich dětech uvažujeme jinak než o dětech těch druhých. Lze slýchat otázky: Až nastane jejich čas, uživí nás dnešní děti, ubrání naši vlast, udrží hodnoty naší civilizace?
Kdo jsou tyto děti? V moderních státech se vesměs užívá myšlenka, že děti jsou osoby, jež rodič zastupuje před zákony státu. Tedy jejich nejvyšší "instancí" je stát. Prostřednictvím zákonů se říká, kdy musí dítě k doktorovi, kdy a jak často do školy, jak může být zaměstnáváno. Brzy bude nejspíš upraveno, i jak má být dítě vychováváno a jaké prostředky se k tomu mají používat. Oproti pragmatickému kalkulu ze strany státu jsou moderní děti (zhruba od začátku 20.století) pojímány velmi emocionálně. V silných citech jsou počínány, se zadostiučiněním jsou sledovány jejich první pokroky, se zoufalstvím jejich následující nedostatky. Dítě se tak zrozením stává občanem státu a nadějí rodičů.
Tato dvojí péče je zároveň i dvojí tíhou. Je to jako u dvou pánů. Stát potřebuje přijatelné občany, rodič přijatelného potomka. To se často dá dobře skloubit. Jenže dítě je zároveň vyjádřením svého vlastního vývoje. Geny vytvoří jeho vizáž, dají návrh na typickou charakteristiku jeho nervové soustavy, budou po něm chtít, aby dodržoval "volání divočiny", žil a přežil i ve svých vlastních potomcích. Geny jej vedou z řetězce informací přes lidské mládě až k samostatnému člověku. Geny po něm chtějí, aby žil a dýchal, aby hledal bezpečí, rodinu, lásku, ocenění v očích druhých.

Něco o dětech

Každé dítě je tak vystaveno množství tlaků. Pár šťastných dětí prožije proceduru postupného uvádění do okolního světa. Jejich dětství se skládá z množství drobných iniciací, inaugurací, které jim v pravý čas otevírají další obzory. Pro jiné je ovšem táta, máma, babička, dědeček, teta, paní učitelka, sousedka, zejména symbolem síly, který je vtlačuje do toho, co se smí a co se nesmí. Říkat co se smí a nesmí je důležité, jenom by z dlouhodobého hlediska v dítěti neměl převládnout pocit, že blízké okolí je jenom indikátor toho co se smí a nesmí.
Jirka_Jan_Divis.jpg, 23kB Způsobů - jak děti vychovat, jak je uvést do "dobré společnosti", jak je zasvětit do tajů svobody a povinností, či jednoduše, jak je připravit pro zdárný samostatný život - je více. Pomáhá každá dobrá kniha, styk s dobrým člověkem a tak dále. U nás v sadu můžeme i vašemu dítěti nabídnout přirozený kontakt s přírodou. Přirozeným kontaktem nemyslíme chození a obdivování krás Země (zhlédnout Mount Everest, Grónsko, obří želvy na Seychylách). Myslíme tím takový styk s přírodním prostředím, jaký nám byl vlastní po tisíciletí. Příroda jako místo, kde člověk dlouhodobě a udržitelně žije. Místo, kde platí: Co zaseješ, to sklidíš.

Děti a ekofarma

V sadu by někdy bylo příjemněji, kdyby více pršelo, méně foukal vítr, bylo více teplo, méně teplo ... . Jenže díky těmto jednoduchým starostem je člověk přímočařeji spojen se zemí a myslíme si, že také se svojí myslí.
Doma bývají někdy děti uspokojeny ještě dříve než si uvědomí, že nějakou potřebu mají. Nají se, aniž by pocítily hlad, leží, aniž by byli unavené. Venku v přírodě jsou jiné pobídky. Příroda jakoby volala: najdi, objev, vypátrej. To jsou ty drobné iniciace k lidské kariéře. Když děti hledají stín, hledají maliny, višně, něco k snědku. Když objeví slepýše, uvidí srnu, uvidí zničený plot od divočáků, myslíme si, že jsou přirozeně vtahováni do porozumění vztahu člověka a přírody. Není to umělá ochrana zvířat před lidmi. Ani to není umělá ochrana člověka před přírodou nebo přírody před člověkem. Je to přímá zkušenost soužití.

Už zase zlobíš?!

Matěj a houby.JPG, 81kB To, co jedna rodina považuje u dítěte za nevhodné, může být v sousední rodině přijatelné nebo i vyžadované. Pokud tedy o dítěti smýšlíme, že "zlobí", většinou tím myslíme, že dochází k rozporům mezi projevem dítěte a požadavkem rodičů. Zlo a "zlobení" je tedy jenom názvem pro tento nesoulad. Pan Kanibal se prostě rozzlobí na svou dceru, když nechá odejít neohlášenou návštěvu. Nesoulad je v tomto případě stav mentálního hodnocení, které navenek pozorujeme jako komunikaci. Tím, že se na dítě usmějeme nebo že mu poděkujeme či odepneme pásek, s ním směníme prožitkově starý svět a začínáme vytvářet svět nový. Komunikujeme s ním. Komunikovat můžeme i tím, že "zlobíme". Někdy je dokonce potřeba pořadně zazlobit (očividně neladit s představami druhého), aby vás vzal v potaz. A nejedná se jenom o rodiče, které se zazlobí na své dítě. Také některé naše instituce jako třeba školy, ale i pedagogicko psychologické poradny apod., se natolik zaměřují na zlobivé děti, že si dítěte nevšimnou, dokud jim dítě neukáže, že chce být také předmětem jejich zájmu.
Mnoho dětí je ovšem tak zahrnuto bezpečím a zájmy své rodiny, že vlastně nikdy neobjeví, že je potřeba zlobit. Pozor bychom si mohli dát na to, abychom jim takové rozhodnutí nepodsouvali a sugestivně nevmlouvali.

MontBlanc.jpg, 23kB

Není tedy nutné, aby naše děti byly ekofarmáři, lékaři apod., ale bylo by fajn, kdybychom jim dokázaly osvětlit naše postoje a hodnoty.


Aktualizace 2.1.2013